Ars Brunensis Chorus, Brno.Czech Republic

 
česky english deutsch
Ars Brunensis Chorus

V údolí nevysychajících kostí (rozhovor s Vladimírem Franzem mimo jiné o Údolí suchých kostí)

EURO, 14.04.2009
Martin Rychlík

Od ledna jsem podal mozartovský výkon, takže mám všeho neuvěřitelně plné zuby, říká skladatel Vladimír Franz. Z tempa však neubírá.
V sobotu 18. dubna bude mít v brněnském Divadle Reduta světovou premiéru opera- oratorium Údolí suchých kostí. "Už dva měsíce na ní dře Ars Brunensis Chorus, který slaví třicáté výročí," poznamenává skladatel. Dirigentem je Dan Kalousek. Opera by měla být svěží, k čemuž přispěje mladé obsazení. ...

Už má váš pes Ondřej, o němž říkáte, že získal přinejmenším bakalářský hudební titul, oratorium naposlouchané?

Pochopitelně, že nemá. Jsou věci, které člověk píše v tichosti. Něco vznikalo ještě v teplých krajích, na Kanárských ostrovech, bez nějakého nástroje. Sám to nemám naposlouchané, takže budu překvapen. A navíc: co dám do not, okamžitě zapomínám, abych si čistil hlavu. Věci, jež jsem nikdy do not nevepsal, si pamatuji třicet let, ale tohle pouštím. Asi tak, jako si potrubí nepamatuje, co jím protékalo před dvěma lety.

Jak dlouho jste na opeře pracoval?

Věc určitým způsobem zraje. To je jeden proces. Ale pak je druhý proces, mechanicko- tvarovací, kdy člověk píše partituru. Vznik trval pět neděl. Sedmdesátiminutová věc.

Vyspal jste se vůbec, nebo to bylo intenzivní "vychrlení"?

Věci jako opera Válka s mloky (EURO 14/2007), balet Zlatovláska nebo symfonie jsou pro mne vždy devastující. Rozhodí spaní na čtyři měsíce. Když člověk maká, může pak mít poruchy prostorové orientace, což znamená, že se třeba nemůže trefit do vrat. V takovém stavu to jde samozřejmě velmi rychle, ale je to, jako kdyby si člověk sáhl na vysoké napětí. Hodí to jiskru, ale dlouho potom brní ruka.

Je tvořivé období opojné?

Velmi opojné. Ale to formulování, kdy musí člověk držet celý oblouk trvání v sobě, kdy mu nesmí nic utéct, je nesmírně stresující. Nikomu to nepřeji.

Kde leží Údolí suchých kostí?

Ve Starém zákoně u proroka Ezechiela. Jinak patrně někde, předpokládejme, v Izraeli nebo podobných končinách. Začíná to trošku arabsky, pak v latině a na konci to s deziluzí přejde do češtiny. Libreto psal Rostislav Křivánek. Tematicky je to víceméně o tom, že téma znovuvzkříšení není ve Starém zákoně takřka frekventováno - právě kromě této drobné epizody z Ezechiela. Čili to klade zásadní otázku: kdyby došlo ke znovustvoření lidí, dopadlo by to stejným debaklem?

Je to takový průšvih?

No, když si vezmeme, kolik miliard let se vše vyvíjelo, a potkáte někoho, s kým jste nucen jednat, říkáte si, že za tak dlouhou dobu mohlo vzniknout něco lepšího... Přidělali jsme navíc postavu Pokušitele a jeho Odpovědníka. Je to spor o duši, který známe ze středověkých mystérií. Pokušitel ve střední části, která se vtipně nazývá Pokušení, podobně jako Havlova hra, rozpoutává úplnou klauniádu, protože se tam objeví psi, kteří se chtějí zmocnit kostí a vyjí na akustické konstanty "EU, EU", dále pak ptáci a opice prezentující pomocí citátů kulturní dějiny lidstva.

Opera asi neskončí moc optimisticky...

Končí to v neuvěřitelném neladu, který může zastavit jen smrt. Jsou to zásadní věci. Tím, že si Evropa položila otázku, kde Bůh bydlí, kolik měří, kolik váží a co jí, což se táhne už od dob osvícenství, vlastně jej vytěsnila. Bůh přestal být součástí člověka. Bůh není jen praktikování víry, jde spíše o vnitřní míru věcí, určitý strop, co mohu, a co nemohu. A míra pravidel se tady ztratila. Vnitřní život lidí nějakým způsobem bez vnitřní víry odumírá, upadá a stává se pustším a pustším, i kdyby lidé měli stovky miliard, je to čím dál větší pustota. Na konci opery ještě, aby toho nebylo málo, dokonce sbor klade impertinentní otázku: "A čemu věříš ty, Bože?" ...

Zpět k výpisu

 
Ars Brunensis Chorus © 2007-2017