Ars Brunensis Chorus, Brno.Czech Republic

 
česky english deutsch
Ars Brunensis Chorus

Na kolotoči nostalgie

...Tsunami 3... (noviny festivalu ...příští vlna / next wave...), 08.10.2009
Dana Jará

Nikdy bych nevěřila, jak velice snadné je roztočit kolo času a přenést se o šest, sedm století zpět, kdy slova hrdina, čest a poslání nebyly poznamenány současným ironickým podtextem. Divadlo tehdy pozapomnělo na aristotelské vymezování tragédie a komedie, diváci ještě nepřemýšleli, zda se chtějí na představení zasmát, či se ponořit do přemýšlivé nálady. Očekávali obojí, vážné i veselé, šaška i světce. Najít v dnešní Praze německých a britských „bierturisten“ místa, kde se, klišovitě řečeno, zastavil čas, může být i pro neodbytného hledače velice obtížné. Ale ti, kdo se včera večer vypravili do kostela sv. Anny, měli svoje pátrání velice ulehčené. Vešli do nádherného prostoru, který svou jednoduchou strohostí vzbuzoval dojem, že se zde od roku 1319 nic nezměnilo. Snad jen připravené židle a reflektory upozorňovaly na neúplnost autentičnosti. Ale co je na tomto světě dokonalé? Celý večer začal trochu netradičně. Ve jménu přiznané nevěry větě „odměny se dočkáme až po vykonaném díle“, se nejdříve začaly udělovat Pocty festivalu …příští vlna/next wave… – Objev roku, Osobnost roku, Producentský počin, Projekt roku… Poctěni se cítili všichni ocenění o to více, že předávání moderoval Vladimír Franz, jehož novou operu jsme mohli sledovat vzápětí. Zástupce divadelního souboru Depresivní děti touží po penězích si dokonce od moderátora vynutil blahopřejný polibek pro všechny členy. Úsměvné, pokud jsme si všimli, že v souboru převažuje mužské pohlaví. Ale všichni přece potřebujeme lásku, ne? Tak Depresivní děti zdůvodnily své přání. Vladimír Franz svůj výstup směřoval do humorného vyznění, drobné vtipy a narážky střídaly složité otázky oceněným. Ti většinou vůbec nevěděli co říci, proto se spokojili s jednoslovnou odpovědí. To snad pochopíme u producentů, kteří se dobrovolně na jeviště příliš netlačí, ale co herci a jejich schopnost improvizace? Jediný, kdo se rozpovídal obšírněji, byl kritik Zdeněk Hořínek, který doprovázel Živoucí poklad Jana Schmida. Jeho nostalgický povzdech, jak čas rychle běží, protože od začátků Ypsilonky uběhlo už téměř půlstoletí, ukončil předávání poct. Na jevišti se objevily nákupní vozíky ze supermarketu a opera začala. Najednou jsme se ocitli uprostřed starozákonního příběhu o suchých kostech, jež díky Božím zkouškám víry a proroku Ezechielovi dostanou šanci projít svým životem znovu. Tvůrce opery na tomto příběhu především zajímal jeho konec – jak si oživlé bytosti dokázaly s novou šancí poradit, zda vytvoří lepší svět, než byl ten předchozí. To se jim ale nepodaří, stále zůstávají tím, čím ve své podstatě jsou, totiž suchými kostmi bez víry a morálky. Řada aktualizačních prvků (nákupní vozíky, výkřiky slavných citátů…) činí toto téma nadčasovým a upozorňuje, že na palčivou otázku, kam směřujeme a co za sebou zanecháváme, si musíme odpovídat i dnes. Opět se musím vrátit k poetickému přirovnávání včerejšího večera k návratu do minulosti. Když se v chrámovém prostoru setmělo a z obou stran začaly přicházet průvody temných stínů, trochu jsem se otřásla. Většina textu byla zpívána v latinském jazyce, který si právě od dob středověku nese punc posvátnosti. Tehdy mu lidé nerozuměli, stejně jako dnes, ale k identifikaci významů jim stačila všeobecná úcta. Stejně jako dnes? Ale Údolí suchých kostí nemá být jen pohřebním ritem za špatné činy člověka, nebo náročným produktem pouze filosofického či náboženského zaměření. Je to dílo, u kterého se máme pobavit, zasmát se vlastní nemohoucnosti. Proto je tak zdůrazňovaná stylizace ve všech složkách této opery. Proto sbor přichází s křiklavými klobouky, aby je rozverně rozhodil do hlediště. Pobavíme se i zručným napodobováním bláznivého křepčení psů, opic a ptáků, jak nám je předvedli tanečníci. Pohádková stylizace se odráží i v barevné symbolice barev (bílá a černá – dobro a zlo, člověk a Bůh…). V závěrečné scéně, kdy už se suché kosti vrátily ke svému čekání na to, až se promění v prach, zazní otázka: „A v co věříš ty, Bože?“ Opera nám už odpověď neposkytne, proto si můžeme říci, že svět opravdu už nečeká nic dobrého, když v to nic věří i Bůh. Ale je možné si odpovědět i jinak. Bůh na tuto otázku již nestihl odpovědět, protože hudebníkům došly noty, ale kdyby mohl, možná by řekl: „Věřím v člověka, proto mu dávám tyto druhé šance.“

Zpět k výpisu

 
Ars Brunensis Chorus © 2007-2017